V roce 2012 bylo 41 významných amerických ekonomů dotázáno na otázku „[Do you agree that] freer trade improves productive efficiency and offers consumers better choices, and in the long run these gains are much larger than any effects on employment?“ (Souhlasíte s tvrzením, že nárůst volného obchodu zlepšuje efektivitu výroby a dává spotřebitelům větší možnost volby a v dlouhodobém časovém horizontu jsou tyto benefity mnohem vyšší, než jakýkoliv dopad na nezaměstnanost?). A výsledek?
Nenašel se ani jediný (!), který by nesouhlasil a pouze dva z nich se nebyli jisti (čtyři se zdrželi hlasování). Všech 41 dotázaných panelistů působí na amerických univerzitách (a ne ledajakých!): po osmi jsou z Chicaga a Stanfordu, po pěti z Berkeley, Harvardu a Yale, po čtyřech z MIT a Princetonu a po jednom z Columbia University a Northwestern University. Většinou jde o muže bělochy minimálně středního či spíše staršího věku. Nemálo z nich má na kontě publikované knížky, články v prestižních časopisech, případně jsou nositeli různých profesních ocenění. Nejde tedy o žádná „ořezávátka“, ale o „těžké váhy“: na slovo vzaté a uznávané odborníky ve své profesi. Další podrobnosti o dotazníkovém šetření lze nalézt zde.
Proč se tím vůbec zaobírat? Protože volný obchod je jednou z model ekonomie 20. století a jeho jednomyslná podpora ze strany prominentních ekonomů a bagatelizování jeho dlouhodobých negativních dopadů otevřenou diskusi na toto téma zmrazuje v zárodku, spíše, než aby jí napomáhalo (demonstrují to např. pánové z Liberálního institutu, kteří se na daný průzkum odkazují ve své studii k tématu potravinové soběstačnosti, aniž by ho uznali za vhodné jakkoliv dále komentovat).
Jak je možné, že se 41 ekonomů z různých univerzit do takové míry shodlo? Nechci se pouštět do polemiky, jak se to s volným obchodem a jeho dlouhodobými dopady ve skutečnosti má; spíše bych se rád zamyslel nad tím, není-li za jejich jednotným postojem spíše než banální a okatá pravda nějaké systematické zkreslení. Je možné, že ptát se amerických ekonomů na volný obchod je asi podobně dobrý nápad, jako dotazovat se fanoušků Sparty na to, jaký očekávají výsledek v nastávajícím mači se Slávií?
Oni jsou totiž špičkoví američtí ekonomové poměrně homogenní skupinou. Spojují je přinejmenším následující rysy:
- Jsou z USA. Můžeme se jen dohadovat, jak by na otázku výše odpověděli ekonomové ruští, čínští, brazilští, rakouští nebo iránští.
- Ti nejlepší profesoři ekonomie na amerických univerzitách mají definitivu, takže nemusí se bát nezaměstnanosti.
- Výdělky amerických profesorů na nejlepších univerzitách překračují 200 000 dolarů za rok. To je řadí minimálně mezi 9% nejlépe placených lidí v USA, pravděpodobně však mezi horních 1-2%.
- Představují kognitivní elitu, tj. úzkou vrstvu lidí s vysoce nadprůměrným IQ. Podle studie zde je střední IQ společenskovědních výzkumných pracovníků (ne nutně profesorů) na Cambridgeské universitě 121,8, což je řadí mezi 6,4% nejchytřejších lidí v USA. U profesorů bude střední IQ pravděpodobně ještě vyšší.
- Špičkové univerzity jsou situovány ve velkých městech ponejvíce na severovýchodním pobřeží USA.
- Akademické prostředí je prostředí vysoce konkurenční, kde každý rok desetitisíce absolventů tvrdě soupeří o poměrně malý počet výzkumných a pedagogických postů na špičkových univerzitách. Už jen fakt, že výše zmínění profesoři ekonomie v této soutěži uspěli, lze považovat za doklad nejen o jejich inteligenci a odborné erudici, ale především o zdatnosti v univerzitním politikaření, nemalé sociální inteligenci a nadstandardní přizpůsobivosti (konformitě).
Jakkoliv tyto body mohou podporovat hypotézu o kolektivní zaujatosti (nebo slepotě?) amerických ekonomů, na důkaz je to málo. Naštěstí existuje rigorózní analýza, věnovaná právě názorové shodě mezi ekonomy, jakož i kontrastu s tím, co si myslí široká veřejnost. Jde analýzu Bryana Caplana vycházející z výsledků průzkumu Survey of Americans and Economists on the Economy, zkráceně SAEE, z roku 1996 (ano, jde o téhož Bryana Caplana, jehož knížku Myth of Rational Voter pánové z Liberálního institutu ve výše uvedené studii též citují).
Výzkumu SAEE se zúčastnilo 250 náhodně vybraných ekonomů s Ph.D. titulem a 1510 zástupců neodborné veřejnosti. Obě skupinám bylo položeno 37 otázek ekonomického charakteru, např. jaký mají názor na velikost schodku státního rozpočtu, jestli se bojí odlivu pracovních míst do zahraničí, jestli jim přijde, že technologie vytlačují pracovní sílu, jak vnímají aktuální ceny benzínu nebo jakou očekávají, že jejich děti budou mít životní úroveň. Dále musel každý respondent odpovědět na otázky o sobě samotném (tzv. kontrolní proměnné), např. jaké je rasy, jaké má vzdělání, zdali v jeho rodině došlo v posledním roce k poklesu příjmu, jaké politické názory vyznává apod.
Výsledky ukázaly propastné rozdíly mezi ekonomy a laickou veřejností. Ekonomové nahlíželi na ekonomiku optimisticky—navzdory drobným problémům kolem viděli sebe dlouhodobý růst. To bylo v ostrém kontrastu s pesimistickým náhledem veřejnosti, která žila ve stagnujícím světě plném nedůvěry a sužovaném jednou krizí za druhou.
Bryan Caplan se pokusil tyto názorové rozdíly vysvětlit pomocí kontrolních proměnných. Je možné, že rozdíly mezi oběma skupinami jdou na vrub vyššímu průměrnému vzdělání ekonomů? Nebo jejich politické inklinaci? Nebo faktu, že je mezi nimi více bílých mužů? Jenže ani s využitím všech kontrolních proměnných se nepodařilo vysvětlit více, než přibližně čtvrtinu pozorovaného rozdílu. Převedeno do obecného jazyka to znamená, že i skupina se stejným rozložením věku, pohlaví, barvy kůže, politických preferencí, atd. jako měli zkoumaní ekonomové a taktéž s doktorským vzděláním (ale v jiném oboru), by se svými názory stále více blížila obecné veřejnosti, než svým ekonomickým kolegům.
Autor otevřeně přiznává, že pozorované rozdíly jsou zásadní a vzdorují všem pokusům o vysvětlení („…biases’ robustness suggests that the anomaly is real“). Proto přichází se závěrem, že ekonomická témata jsou natolik citlivá, že na ně veřejnost reaguje zaujatě a emocionálně. Rozum (racionalita) jde prý při jejich posuzování stranou.
Jenže dle mého soudu se nabízí i mnohem prozaičtější vysvětlení: ekonomické vzdělání, zvláště na úrovni vysokoškolského a doktorandského studia, je velmi specifickým a velmi efektivním brainwashingem. Názory kohokoliv, kdo je mu dlouhodobě vystaven, gravitují k dogmatickému vzývání neregulovaného trhu, volného obchodu a ničím nekočírované globalizace.
Proč tomu tak je? Jsou snad ekonomové z nějakého důvodu náchylnější k dogmatismu, než odborníci z jiných profesí? Ne, myslím, že takové nařčení by bylo nefér. Stačí se podívat například do hájemství teoretické fyziky, kde výzkumné pole v podstatě opanovala Teorie Superstrun, do té míry, že je obtížné publikovat články na jakékoliv konkurenční téma. A to přesto, že, jak tvrdí např. Peter Woid, jde o teorii „tak chatrnou a nejasnou, že ani nedokáže činit konkrétní předpovědi, jejichž nesplnění by ji usvědčilo z omylnosti“. Myslím, že ekonomové v tom jedou stejně, jako my všichni: po ukončení formálního studia se přestaneme dál vzdělávat díky kombinaci lenosti, odporu a strachu, že se dozvíme něco, co odporuje našim dlouho pěstovaným názorům.
Přesto si myslím, že právě u ekonomů je nebezpečí zjednodušeného náhledu na svět větší než u jejich kolegů z jiných oborů. Ekonomie totiž není exaktní věda ve smyslu matematiky nebo fyziky. Zdaleka ne vše lze v ekonomii změřit. I to, co změřit jde (HDP, inflace), je často ukazatelem natolik komplexním, že jde o příslovečný přesný součet nepřesných čísel. Ekonomové jsou tak při svém studiu vystaveni jen v omezené míře faktům. Prim hrají názorové proudy, tzv. školy ekonomického myšlení, typicky postavené na (i) drasticky zjednodušených matematických modelech lidského chování a (ii) vysoce nerealistických předpokladech, jako je např. dokonalá racionalita a informovanost jednotlivce, třídní homogenita populace, absence nákladů na změnu nebo konvergování k rovnovážným stavům. A i když uznávám, že zvláště s nástupem nových ekonomických disciplín jako je ekonomie behaviorální nebo evoluční, se tyto předpoklady pomalu opouští, tyto disciplíny jsou pořád příliš okrajové, než aby zmohly něco změnit na převládajícím ekonomickém paradigmatu.
Berme proto vyjádření ekonomů, byť by se jednalo o ty nejšpičkovější, s rezervou.
[Poznámka na okraj pro případ, že by si někdo chtěl vzít výše uvedené za osobní útok: jde mi o statistickou tendenci v celém oboru ekonomie, ne o kritiku jednotlivých ekonomů. Světlé výjimky pochopitelně existují. Za všechny uveďme nositele Nobelovy ceny za ekonomii Josepha Stiglitze, který se po r.2011 pustil do ostré kritiky politik MMF a Světové banky, kde předtím mnoho let působil a jejichž při zpětném pohledu značně diskutabilní názory a doporučení sám předtím zaštiťoval.]