Veřejnou debatu nedávno rozvířil kontroverzní návrh 25 poslanců (jedenácti z ANO, devíti z SPD a po jednom z KSČM, KDU-ČSL a ČSSD) v čele s Margitou Balaštíkovou (ANO) a Zdeňkem Podalem (SPD) volající po posílení potravinové soběstačnosti Česka. Návrh se týká aktuálně novelizovaného zákona o potravinách a tabákových výrobcích. Za odstavce, které definují požadavky na tzv. českou potravinu, poslanci přidali ustanovení, že takto označených potravin má být v roce 2022 na trhu celých 55%. Podíl českých potravin se má navíc postupně zvyšovat až do roku 2027, a to o 5% ročně. V roce 2027 by měl tudíž dosáhnout celých 85%.
Je potravinová soběstačnost Česka nápad dobrý nebo úplně praštěný? Odborná veřejnost má vcelku jasno. Liberální institut věnoval tématu 26-stránkovou studii v níž na poslaneckém návrhu nenechal nitku suchou. Ze sedmi českých ekonomů, které vyzpovídal server peníze.cz, se za návrh postavila jen Ilona Švihlíková a Martin Pýcha (u něhož se ale, ježto je předsedou Zemědělského svazu ČR, dá těžko předpokládat nezaujatost…). Ke kritikům návrhu se přidala i populární ekonomka a spisovatelka Markéta Šichtářová.
Což o to, uzákonění povinného procenta českých potravin na trhu vypadá spíš jako vedlejší myšlenkový produkt z dílny centrálního plánování, než jako do důsledků promyšlené opatření, jak podpořit domácí zemědělce. Kritici správně upozorňují na to, že
- už jen samotné určení toho, co je a co není česká potravina, je značně krkolomné.
- návrh je pravděpodobně v rozporu s evropským právem
Krom toho není jasné, co považovat za onen trh, na kterém se uvedené procento bude vyhodnocovat (zákonodárci se v tomto ohledu omezili jen na lakonické konstatování, že systém výpočtu stanoví prováděcí předpis). Bude se povinnost týkat všech prodejen potravin bez omezení, nehledě na jejich velikost a obrat? Pravděpodobně ne – u koupalištních stánků s opékanými klobásami a pouličního prodeje jahod, hub a melounů si to lze představit jen obtížně. A z čeho se vlastně zmíněné procento má počítat – z celkového peněžního objemu prodaného zboží, ze jmenného seznamu zboží, z celkové hmotnosti zboží?
A tak by se dalo pokračovat dále. Návrh je ehm, diplomaticky řečeno, šitý poněkud horkou jehlou.
Přesto si myslím, že návrh schytal i kritiku naprosto nezaslouženou, totiž kritiku založenou na (nekritické) obraně volného obchodu. Zvláště pánové z Liberálního institutu byli v tomto směru velmi přesvědčiví. Jejich argumenty lze shrnout následovně:
- Očividné přínosy volného obchodu byly zřejmé už Adamu Smithovi: „Každá prozíravá hlava domácnosti se řídí zásadou nepokoušet se nikdy vyrábět doma to, co by takto stálo více, než kdyby se to koupilo. Krejčí se nepokouší šít si sám boty, ale kupuje je u ševce….“
- Efektivita volného obchodu byla matematicky objasněna už v r.1817 Davidem Ricardem, jehož princip vešel později ve známost coby teorie komparativní výhody.
- Mezi 41 významnými americkými ekonomy dotázanými v r.2012 na otázku „[Do you agree, that] freer trade improves productive efficiency and offers consumers better choices, and in the long run these gains are much larger than any effects on employment?“ se nenašel ani jediný, který by nesouhlasil. A pouze dva z nich se nebyli jisti.
- Návrh zákona o potravinové soběstačnosti podléhá předsudkům popsaným r.2010 v knize Bryana Caplana Mýtus racionálního voliče. Těmi jsou: předsudky proti trhu, předsudky vůči cizincům, „posedlost zaměstnaností“ a sklon k pesimismu.
- Mezinárodní obchod má pozitivní dopady i na mzdy nejchudších v třetím světě napsali např. David Dollar a Aart Kraay (Dollar & Kraay, 2004), studii o mj. o pozitivním dopadu otevřenosti mezinárodního obchodu na dětskou úmrtnost ve třetím světě napsala trojice ekonomů z Malajsie a Pákistánu (Farooq, Yusop, & Chaudhry, 2019). Je naší morální povinností umožnit chudým lidem zbohatnout, když nás to nic nestojí. Naopak, volný obchod je výhodný i pro nás.
Jenže, jak ukážu dále, argumenty pro podporu volného obchodu jsou úplně stejně ideologicky zabarvené, jako náboženský zápal některých proponentů potravinové soběstačnosti.
Začněme od zmíněného Davida Ricarda, který je, jak už bylo řečeno, autorem teorie komparativní výhody. Díky komparativní výhodě platí, že jacíkoliv dva aktéři, v kterýkoliv čas, mohou profitovat ze vzájemného obchodu. A to dokonce i v případě, kdy má jeden z aktérů absolutní výhodu ve všech důležitých ohledech.
Teorie je to elegantní, a přitom ne zcela triviální, protože se opírá o tzv. náklad ušlé příležitosti. Nejlépe to jde pochopit na konkrétním příkladu (příklad jsem převzal odsud). Pro zjednodušení uvažujme ne dvě země, ale dva lidské aktéry: slavného basketbalistu Michaela Jordana a jeho (mnohem méně slavného) souseda Joea.
Michael Jordan, jeden z nejlepších atletů své doby, disponuje vysokou postavou a záviděníhodnou fyzičkou. Obojí přispívá k tomu, že je schopen si sám bez problémů vymalovat dům, a to za pouhých 8 hodin práce. Nicméně kdyby se nevěnoval lezení po štaflích a máchání štětkou, mohl by natáčet reklamu na sušenky Oreo, což by mu za 8 hodin hodilo pěkných 50 tisíc dolarů. A míň by se u toho zpotil.
Naproti tomu Jordanův soused Joe, obtloustlý chlapík s bříškem, bude dům bílit minimálně 10 hodin, a ještě u toho nadělá kocoury (je to prostě average Joe, no…). A když bílit nebude, může prodávat v místní knajpě „Lazy cat“ pivo, čímž si za 10 hodin vydělá 100 dolarů.
Jazykem ekonomie má v bílení Michael Jordan absolutní výhodu, protože danou činnost vykonává efektivněji (zvládá ji ve vyšší kvalitě za kratší dobu). Dá se též říci, že Michaelovy přímé náklady (čas, námaha) jsou nižší, než Joeovy. Naproti tomu Joe má výhodu komparativní, protože když bude bílit, neztratí tím ve smyslu nákladů ušlé příležitosti tolik, jako Michael. Když Michael nabídne Johnovi za vybílení domu 200 dolarů, vyplatí se to oběma. Michael si půjde v klidu točit tu svou reklamu a Joe bude rád, že nemusí jít točit pivo.
Michael Jordan má prostě lepší věci na práci, než se zahazovat se štětkou a barvou. Totéž se dá říci o celých národech. I Česká republika může mít lepší věci na práci, než pěstovat jablka a brambory a chovat prasata. Díky teorii komparativní výhody pro nás může být výhodné dovážet jablka odjinud, a to dokonce za vyšší cenu.
Všimněme si, že zatímco přímé náklady Michaela i Joe závisí jen a jen na jejich efektivitě, náklady ušlé příležitosti závisí na tom, jaká jiná příležitost je ve světě k dispozici. Dále si všimněme, že pokud všechny další okolnosti zůstanou nezměněny, zvýšení efektivity povede ke snížení jak přímých nákladů, tak nákladů ušlé příležitosti. Kdyby Michael Jordan dokázal vymalovat celý dům za 15 minut, dost možná by to i udělal, protože za těch 15 minut by jen s obtížemi dokázal udělat něco lepšího.
Teorie komparativní výhody se pochopitelně nevyslovuje jen k časové náročnosti výroby. Ve skutečnosti je zobecnitelná na jakékoliv výrobní prostředky. Pokud s prostředky (surovinami, energií, kapitálem, výrobními zařízeními,…), které používáme k výrobě určitého produktu, dokážeme vyprodukovat něco hodnotnějšího, pak bychom měli tento produkt přestat vyrábět a začít ho dovážet. A uvolněné zdroje přesměrovat jinam.
V situaci s více produkty teorie komparativní výhody ukazuje, že je výhodné se věnovat činnosti s minimálními náklady ušlé příležitosti. Pokud máme naprostou svobodu věnovat svůj čas a prostředky čemukoliv a pokud je možné cokoliv, co potřebujeme, nakoupit a dovézt, pak se nám vyplatí vrhnout všechny svoje prostředky na výrobu toho, co se nám nejvíce vyplatí (a čemu věnování se nás bude nejméně mrzet). Země tedy za podmínek volného obchodu budou systematicky opouštět výrobu v (pro ně) méně výhodných odvětvích, a naopak investovat do výroby v odvětvích (pro ně) nejvýhodnějších. A s tím, jak se bude mít každá země lépe, bude se mít lépe i celý svět. Alespoň tolik nám říká teorie.
Za podmínek globálního volného obchodu každá výroba nakonec skončí v té zemi, která jí obětuje nejmenší ušlou příležitost. Volný obchod tedy funguje jako kolosální mašinérie, umožňující zemím skrze dovoz a vývoz osekávat výrobní náklady a přesměrovávat výrobní prostředky tam, kde jsou nejužitečnější. To se děje automaticky, protože když nějaký vlastník výrobního prostředku uvidí, že by ho někde jinde mohl využívat lépe, přesune ho tam. Maximalizace zisku tak přirozeně povede k tomu, že všechny výrobní prostředky budou využívány právě takovým způsobem, aby žádná myslitelná příležitost nezůstala nevyužita.
Z výše uvedeného plyne, že jakákoliv jiná politika, než volný obchod, nevyhnutelně vede k sub-optimálnímu využití výrobních prostředků. Jedna nebo více zemí budou mrhat svými výrobními kapacitami a některé příležitosti zůstanou nevyužity.
Pokud tedy dojde k tomu, že se díky levnému importu u nás některé věci přestanou vyrábět, pak je to pro nás dobře. Znamená to totiž, že relokujeme uvolněné výrobní kapacity do profitabilnějšího sektoru.
Pěkná pohádka, ne?
Teď si pojďme ukázat, proč nic z toho neplatí, ačkoliv v to věří drtivá většina západně vzdělaných ekonomů (či to alespoň přesvědčivě předstírají). Většinu argumentů jsem převzal ze skvěle napsaného článku Iana Fletchera zde.
Problém č.1: přehlížení dlouhodobého časového horizontu
Teorie komparativní výhody se nijak nezabývá dlouhodobým časovým hlediskem. Takže nám s klidem doporučí obchodní politiku, která nám na krátkou dobu zaručí vysoké příjmy a nízké ceny, avšak za cenu toho, že se buď zadlužíme nebo rozprodáme naši zemi zahraničním investorům. To se přesně děje zemím, které už léta udržují deficit běžného účtu, jako např. USA.
Samozřejmě že je lákavé nakupovat v současnosti laciné německé vepřové. Ale až za 15 let zjistíme, že všichni zemědělci ze staré školy, kteří chovu prasat rozuměli, už jsou v důchodu, a všechny prasečáky jsou v havarijním stavu, nebude už cesty zpět.
Problém č.2: ignorování externalit
Externalita je cena, kterou nevidíme. Přesněji řečeno, externalita je termín, kterým ekonomové označují situaci, kdy cena produktu neodpovídá jeho opravdové hodnotě nebo neodráží všechny s jeho výrobou spojené náklady. Negativní externalita je např. znečištění životního prostředí. Když budu vyrábět levnou elektřinu neekologickým spalováním hnědého uhlí, nemusím mít v regionu konkurenci. Ale po půl století tady možná už nebude chtít nikdo bydlet. Pozitivní externalita vzniká, když z výroby něčeho profituje kromě výrobce a spotřebitele ještě třetí strana. Např. pokud revitalizuji třešňový sad a on začne po půl staletí zase plodit, může z toho benefitovat soused chovající včely a z jeho medu pak celá vesnice.
Pokud jsou ceny zkreslené v důsledku pozitivních či negativních externalit, mezinárodní obchod nevede k optimálním výsledkům. Země s laxními hygienickými pravidly vyrábějící levné plastové hračky snadno zruinuje svoje konkurenty. Ostatní země u ní budou rády nakupovat, a ona tak může do výroby přesunout většinu svých zdrojů. Ve výsledku ale skončí u nadvýroby, protože výrobní náklady neodrážejí kontinuální znečišťování životního prostředí.
Problémem jsou ale i pozitivní externality. Pokud nechám svůj třešňový sad zpustnout, protože nejsem s to vzdorovat dovozu polských třešní, může to být hřebík do rakve i pro sousedovo včelaření. Patenty a technologické postupy v některých průmyslových odvětvích se mohou „přelévat“ do jiných odvětví a tak generovat vedlejší přínosy. Pokud dopustíme likvidaci ústředního průmyslového odvětví zahraniční konkurencí, můžeme nečekaně přijít i o přínosy i v odvětvích na hony vzdálených.
Problém č.3: nízká reálná mobilita výrobních prostředků
Jak bylo vysvětleno výše, dle teorie komparativní výhody výrobní prostředky hladce doputují do odvětví, kde budou využívány maximálně efektivním způsobem, takže žádná profitabilní příležitost nezbyde nevyužita. V praxi ale výrobní prostředky (továrny, stroje, specializované pracovníky) používané k výrobě jednoho produktu nelze jen tak, lusknutím prstu, přešaltovat na výrobu produktu jiného. Takže když levný import zničí domácí konkurenci, uvolněné výrobní prostředky často zůstanou, minimálně po nějakou dobu, nevyužity. Z propuštěných výrobců hraček a zkrachovalých zemědělců je prostě problém přes noc udělat horníky, takže skončí na úřadu práce. Tím spíše, že horníci jsou často potřeba v úplně jiném regionu.
Co platí pro lidi, platí tím spíše pro továrny. Zabedněná okna opuštěných továren jsou často němými svědky reálné podoby volného obchodu, stejně jako fronty na pracovních úřadech. Jeden emotivní příklad za všechny zde.
Problém č.4: nerovnoměrná distribuce výnosů
I když volný obchod přinese ekonomický růst (což, jak jsme si ukázali, není vůbec automatické), výnosy z něj mohou plynout do kapes jen úzké skupiny obyvatel. Ekonomové hovoří o vzrůstající příjmové nerovnosti. Ve výsledku pak většina obyčejných lidí nepozná nic, nebo se jejich situace ještě zhorší.
Jak k tomu může dojít? Uvažujme příklad země, která díky zrušení cel začíná exportovat více letadel a importovat více oblečení. Na první pohled jde o posun směrem k oblasti, kde má komparativní výhodu, nemluvě o tom, že letecký průmysl je odvětvím s velmi vysokou přidanou hodnotou. Takže v čem je háček? No přeci v následujícím: Zatímco k výrobě oblečení za 100 milionů Kč je potřeba, řekněme, jeden manažer, dva návrháři a sto švadlen, k výrobě letadla o stejné hodnotě je potřeba tým padesáti vysoce kvalifikovaných specialistů (včetně 3 manažerů a 5 mistrů výroby) plus dalších padesát méně kvalifikovaných pracovníků obsluhujících výrobní linku. Takže v důsledku změny výroby vzroste poptávka po vysoce kvalifikovaných, specializovaných pracovnících, a poklesne poptávka po obyčejných dělnících. Mzdy těch prvních poletí nahoru, mzdy těch druhých dolů. Jenže obyčejných dělníků je v ekonomice výrazně více, než specialistů. Takže většině lidí mzdy ve výsledku poklesnou.
Jen pro představu, že nejde o nijak zanedbatelný dopad: Dani Rodrik z Hardwardu odhadl, že jeden dolar čistého výnosu z volného obchodu způsobí relokaci v příjmech napříč populací ve výši pěti dolarů (zde nebo zde).
Problém č.5: kapitál je, oproti předpokladům, mezinárodně mobilní
Teorie komparativní výhody předpokládá, že každá země má v ruce osudem přidělené karty v podobě jistých výrobních prostředků – surovinových nalezišť, orné půdy, příznivého klimatu, apod. A volný obchod je mechanismus, díky kterému s těmito kartami uhraje na mezinárodním kolbišti maximum, kterého je schopna. Jenže tytéž síly volného trhu, které by měly být zodpovědny za dosažení tohoto maxima, mohou výrobní prostředky zcela vyvést z domácího trhu jinam. Pak se ovšem s optimálním využitím těchto prostředků na domácím trhu můžeme rozloučit. Přesto, že takto může být dosaženo optimum globální, už to nebude naše ekonomika, která bude z výsledku profitovat.
Tato úvaha platí pro všechny výrobní prostředky. Ovšem většina z nich, jak jsme si ukázali výše, není ani natolik mobilní, aby bylo dosaženo jejich optimální relokace na domácím trhu. Naopak relativně lehce mobilní, a to i přes hranice států, je kapitál. Tím spíše, pokud je jeho vlastníkem globální korporace.
Takže se snadno může stát, že namísto investic do modernizace domácí, profitabilní výroby Škodovek, bude VW investovat v Číně.
Problém č.6: dnešní efektivita vůbec nemusí zajistit dlouhodobý růst
Teorie komparativních výhod je teorií statickou. Při podmínkách, které panují u nás a v zahraničí dnes, nám říká, jak jich co nejlépe využít k našemu prospěchu. Ale vůbec se nevyslovuje k tomu, co máme dnes dělat, aby naše zítřejší podmínky byly ještě výhodnější. Ale právě tohle je základem dlouhodobého ekonomického růstu, spíše než schopnost vyždímat ze současných podmínek maximum užitku.
Když má někdo předpoklady a vzdělání k vykonávání práce sekretářky, teorie komparativní výhody mu doporučí, aby dělal sekretářku. Na rozdíl od toho, kdo má talent na bankovnictví, a kdo by měl tedy dělat bankéře. V krátkodobém časovém horizontu na tom oba budou určitě lépe, než kdyby si vyměnili role a dělali to, na co se nehodí a s čím nemají zkušenosti. Jenže snaha být co nejdokonalejší sekretářkou až do důchodu nikomu kariérní růst nezajistí. Cestou je naopak promyšlená snaha doplnit si znalosti v náročnějším a lépe placeném oboru, jako je například bankovnictví. Prozíravá sekretářka proto odmítne i lukrativní, časově náročnou nabídku, třeba proto, aby mohla docházet do večerní školy.
Problém č.7: volný obchod nevede k nekonečnému zvyšování produktivity v zahraničí
Když obchodujeme s jinou zemí, pomáháme jí rozvíjet její průmysl a zvyšovat efektivitu výroby. Ve výsledku je náš obchodní partner stále zdatnější ve výrobě toho, co od něj nakupujeme. Takže za náš export dostáváme stále více a více levnějšího zboží z dovozu. To zní super, ne?
No super to zní, až na to, že to takto nefunguje. Spousta zemí — dnes zejména Čína, ale v minulosti třeba Japonsko – staví svoji konkurenceschopnost na levné pracovní síle. Pracovní síla je u nich levná, protože většina lidí nemá žádné dobře placené alternativy. Ale se zvyšující se životní úrovní rostou i pracovní možnosti. Až k tomu dojde, přesune se konkurenční výhoda Číny jinam a nám se přestane vyplácet odtamtud hračky. Přesně to se stalo v devadesátých létech USA ve vztahu k Japonsku: přítok levného japonského zboží na americký trh vyschl, protože Japonsko se posunulo směrem k sofistikovanější výrobě s menším podílem lidské práce.
Problém č.8: a co když druhá strana přestane hrát dle pravidel?
Teorie komparativní výhody, jako většina ekonomických teorií, předpokládá, že obě strany se chovají racionálně. Z toho mimo jiné plyne, že pokud existuje rozdělení kompetencí, ze kterého obě strany profitují, pak by nic nemělo bránit jejich vzájemné dohodě. Když se vrátím k mému úvodnímu příkladu, tak racionálně uvažující Joe by měl zajásat nad nabídkou 200 dolarů za hodinu bílení a bez váhání ji přijmout. A racionálně uvažující Michael Jordan by měl 200 dolarů bez mrknutí oka Joeovi nabídnout. Jenže co když Joe nemůže Michaela ani vystát? A co když je pro Michaela Jordana vymalování domu otázkou osobní hrdosti?
Ani státy se nemusí chovat racionálně. Mohou na sebe uvalovat sankce, mohou zakazovat vlastním firmám obchodovat s určitými zahraničními partnery, mohou z ničeho nic vyhlásit obchodní válku. Když se klíčové odvětví našeho průmyslu stane závislé na zahraniční dodávce např. mikroprocesorů, z ničeho nic se vynořivší překážky volnému obchodu ho mohou odrovnat a sním i celé dodavatelskou-odběratelské řetězce.
Suma sumárum, na papíře lákavě vypadající teorie komparativní výhody, má v praxi tolik problémů, že mi až zůstává rozum stát, jak ji někdo může obhajovat. Pokud ji někdo použije jako hlavní argument proti potravinové soběstačnosti, dokazuje tím v lepším případě svoji myšlenkovou pohodlnost a v horším ideologickou předpojatost.